V autobude jedoucím v odpoledních hodinách se nedá dýchat. Stojím na jedné noze, a ještě navíc si nejsem jistá, zda je to moje vlastní. Vedle mně stojí tetka, co nejspíš kydá v nedalekém kravíně, protože ten smrad, co z ní táhne, musí být cítit na kilometry daleko. Ještě tři zastávky.......dvě.......jedna. A už se honem tlačím ke dveřím. Opravdu netuším, jestli by můj žaludek zůstal během dalších pěti minut ve společnosti té tetky v klidu. Ještě projít po chodníku, zatáčka doprava, teď bude štěkat pes, pozdravit sousedku Koutkovou, co jako každý den okukuje za plotem a potom vás zdrbne, že na vás nezůstane nit suchá... Ještě projít kolem hospody... Tak, už sem doma. Dneska mám dobrou nálasdu. Zkoušená jsem byla akorát ze zeměpisu. Za jedna. Zazvoním. V chodbě slyším hlasy. NIkdo mi nejde otevřít. Zazvoním znovu.

,, Ahoj! ve škole v poho. Zkoušení z dějáku. mam jedničku. jinak nic zajímavýho. Mami? Co se ti stalo?" Až teď si všimnu mamky vzhledu. Vždycky chodí upravená, nalíčená a pečlivě oblečená. Dneska má na sobě ještě pořád pyžamo, vlasy rozcuchané, tváře i oči zarudlé. A něco mi nesedí na jejích rukou. Už to mám! mame chybí snubní prstýnek!"
,,Ah...ahoj Eriko. Jakto, že nejsi ve škole?" Řekne ochraptělým a trochu roztřeseným hlasem, jakoby na někoho křičela a brečela. Něco se tu děje. A já nevim co.
,, Včera sem ti říkala, že nám odpadá odpoledka. Dávaj nám místo šaten skříňky."
,,No, asi....Asi jsem zapomněla. Ale když už jsi tady, pojď do kuchyně. Táta ti chce něco říct."
,,Ahoj tati! Ty už ses vrátil? A proč máš sbalenej kufr? Nebo sis ještě nevybalil? Ale tuhle košily si přece neměl. Ty už zase jedeš?"
,, No, jedu.. Víš Eriko...